Triumfální týden Porsche

06.03.2018 09:01

Před půl stoletím se značka Porsche posunula z výrobce relativně malých sportovních aut mezi absolutní elitu. Dopomohly jí k tomu dva triumfy v motoristickém sportu - jeden v rallye a druhý na okruhu. V obou případech seděl za volantem Vic Elford.

Vozy Porsche se v automobilových soutěžích objevovaly prakticky od vzniku automobilky před 70 lety. Jenže předpisy v rallye zvýhodňovaly auta z velkosériové produkce. Teprve v roce 1967 s Porsche 911 Vic Elford získal titul mistra Evropy v rallye. Na konci ledna 1968 se proto s továrně připraveným 911 T postavil i na start Rallye Monte Carlo. Soutěž tehdy trvala šest dní a vrcholila třemi dny na zasněžených silnicích francouzských Alp, přičemž většina měřených úseků se projížděla v noci.

V cíli byli nejrychlejší Vic Elford se spolujezdcem Davidem Stonem. Na velké oslavy ale nebyl čas, protože Elforda o následujícím víkendu na Floridě čekal první závod mistrovství světa značek (tedy předchůdce dnešního šampionátu vytrvalců FIA WEC) - 24 hodin v Daytona Beach.

Do Daytony přijel tým Porsche s velkými ambicemi. Po sezoně 1967 FIA radikálně změnila technické předpisy. Omezila zdvihový objem prototypů jen na 3 litry a u sportovních vozů, kterých musela být vyrobena série minimálně 25 kusů, na 5 litrů. Tím byly ze hry vyřazeny nejúspěšnější prototypy Ford Mk.IV, Ferrari P4, Chaparral-Chevrolet 2F nebo Mirage-Ford M1. Pouze Lola svůj T70 homologovala jako sportovní vůz.

Tím se otevřela šance pro Porsche, které dosud bojovalo především o vítězství v kategorii do 2 litrů. S vozy 907 s novým osmiválcem 2,2 l náhle mohlo usilovat o nejvyšší mety. V Daytoně se proti čtyřem vozům Porsche 907 LH (tzn. s dlouhou zádí) postavily jen tři dvoulitrové Alfy Romeo 33 a dva sportovní Fordy GT40, sice už trochu letité, ale tým Johna Wyera je výrazně zmodernizoval. Atrakcí byl Howmet TX poháněný turbínou. Zbytek závodního pole představovala různá postarší auta, velké množství vozů kategorie GT, zejména Chevrolety Corvette, a cestovní vozy ze šampionátu TransAm.

Turbínový Howmet byl sice rychlý, ale musel příliš často tankovat, protože spotřeba turbíny byla enormní. Podle očekávání ve vedení bojovaly Porsche 907 s Wyerovými Fordy. Alfy ztrácely příliš mnoho času zastávkami v boxech.

V polovině závodu vedli Siffert s Herrmannem na Porsche před Hailwoodem a Hobbsem s Fordem. Pak technické závady vyřadily ze hry oba Fordy, takže bylo jasné, že vyhraje Porsche. Na čele jely tři 907, mezi nimiž kralovala dvojice Siffert/Herrmann. Tři hodiny před koncem Siffert na dlouho zastavil v boxech a do čela se dostala posádka Elford/Neerpasch, kterou od poloviny závodu posílil mladý talent Rolf Stommelen. Šéf týmu Porsche Huschke von Hanstein pak udělal zvláštní rozhodnutí. Protože chtěl ocenit výkon Sifferta a Herrmanna, pro závěrečné dvě hodiny je oba postupně posadil do vedoucího vozu.

Po 24 hodinách se trojice vozů Porsche 907 LH seřadila do vítězné formace stejně, jako o rok dříve trio Ferrari P4. Ve vítězném voze se během závodu postupně vystřídali čerstvý vítěz Rallye Monte Carlo Vic Elford, Jochen Neerpasch, Rolf Stommelen, Hans Herrmann a Joseph Siffert. Paradoxní bylo, že Siffert s Herrmannem současně dojeli i na druhém místě. Třetí Porsche řídili Joe Buzzetta a Jo Schlesser. Až za nejrychlejším Fordem Mustang kategorie TransAm dojely tři Alfy 33.

Ing. Vladimír Rybecký

Další články

Hlavní partneři

Partneři

Mediální partneři