Demokratizace formule 1

21.07.2017 15:26

V těchto dnech si připomínáme půl století od chvíle, kdy začalo období největší demokratizace formule 1 v celé její historii. Příchod motoru Ford Cosworth DFV otevřel dveře do světa velkých cen i týmům, které by za jiných okolností na nejvyšší kategorii motorsportu nemohly ani pomýšlet.

Automobilové závody byly dlouhá desetiletí výlučně záležitostí automobilek. Po 2. světové válce zažila Velká Británie velký rozkvět motoristického sportu, když se bývalá vojenská letiště měnila v závodní dráhy a kde kdo chtěl stavět závodní auta s využitím nově získaných zkušeností z letectví. Chyběly ale vhodné motory. První pomocí byly šestiválce Bristol. Jenže tyto „trofejní“ BMW 328 na konkurenci z kontinentu nestačily. Pak přišly motory od výrobce hasičských stříkaček Coventry-Climax. S těmi už britská auta vyhrávala velké ceny a získávala tituly. Jenže opravdu výkonné motory z Coventry dostávali jen tři či čtyři tovární jezdci, zatímco ostatní hráli jen druhé housle.

Obrat nastal v roce 1967. Vedení Fordu se rozhodlo po triumfech v Indianapolisu a Le Mans sbírat vavříny i ve formuli 1. Stejně jako v Indy se jeho partnerem stal Team Lotus Colina Chapmana. Stavba motoru byla zadána u anglické firmy Cosworth. Původní dohoda zněla na zakázku v hodnotě 100 000 liber na motor dodávající nejméně 400 k a s hmotností maximálně 400 lb (196 kg).

Keith Duckworth se podle dohody nejprve pustil do stavby motoru pro formuli 2 vycházejícího ze sériového bloku šestnáctiventilového čtyřválce Ford Cortina 1600. Do té doby motory se čtyřmi ventily na válec v závodech moc úspěchů neposbíraly, protože se u nich nedařilo vyřešit plnění válců za vysokých otáček. Zatímco většina konstruktérů pro novou F1 s motory o zdvihovém objemu 3000 cm3 zvolila motory V12 (Ferrari, Maserati, Weslake, Honda) a BRM vsadilo dokonce na šestnáctiválec, Duckworth se rozhodl pro V8 s menším počtem pohyblivých dílů, a tím i menšími třecími ztrátami. Pro dosažení optimální tuhosti a kompaktnosti motoru zvolil úhel mezi řadami válců 90°. Konstrukci ovlivnil zásadní požadavek - motor měl být nosným prvkem zádi vozu. Byl připojen k monokoku a nesl zadní závěsy i převodovku. To znamenalo zvýšené požadavky na jeho tuhost.

První měření na dynamometru ukázalo výkon 408 k, což bylo méně, než uváděli konstruktéři motorů V12, nicméně praxe ukázala, že jejich údaje byly notně nadnesené a nový motor byl ve skutečnosti výkonnější při nižší hmotnosti a lepším průběhu točivého momentu.

Vývoj motoru zdržely zdravotní problémy extrémně pracujícího Keithe Duckwortha, takže se poprvé dostal na start až ve třetím závodě sezony 1967. Jim Clark při prvním startu s Lotusem-Ford 49 vyhrál, ale přílišná křehkost Lotusu mu zabránila získat v první sezoně titul. To se podařilo až o rok později.

Ač byl motor vyvíjen výhradně pro potřeby Lotusu, k velké nelibosti Colina Chapmana se už koncem roku 1967 začal prodávat i dalším. Brzy mu dokázalo konkurovat jen Ferrari s plochými dvanáctiválci. Díky tomuto motoru mohl kdokoliv za rozumné náklady postavit konkurenceschopný monopost. Výsledkem byla neuvěřitelná série 155 vítězství ve velkých cenách do roku 1983 a řada mistrovských titulů v letech 1968 až 1982, přerušená jen třemi tituly Ferrari v letech 1975, 1977 a 1979.

O tom, že život s motorem Ford Cosworth DFV ale nebyl vždy úplně jednoduchý, si povíme zase někdy příště.

Ing. Vladimír Rybecký


Další články


Hlavní partneři

Partneři

Mediální partneři