Magazín Právo: Reportáž z Kurzu bezpečné jízdy

16.11.2023 13:26

Dopravní provoz často připomíná boj o život a ani podle statistik se nejedná zrovna o bezpečné prostředí. V průměru každých dvacet minut dojde ke zranění a co šestnáct hodin jeden člověk zemře. Není divu, že mezi motoristy je velký zájem o kurz bezpečné jízdy, který lze absolvovat na několika místech v republice. My jsme se vypravili na Autodrom Most.

 

Ve dvanáctičlenné skupině mírně převažují ženy, věk účastníků kurzu se pohybuje zhruba od dvaceti do padesáti let. Musím přiznat, že jako řidička s téměř třicetiletou praxí jsem dorazila s tím, že mě žádná dopravní situace hned tak nerozhází. Jenže už během úvodního školení v učebně mé nemalé sebevědomí vystřídaly pochybnosti, respekt a pokora.

 

„Je jedno, jestli máte řidičský průkaz rok, nebo čtyřicet let. Každý milimetr, který ujedete, je originál a v rámci fyzikálních zákonů jsme si všichni rovni,“ vracejí mě na zem slova instruktora Josefa Čmuchálka. Jak se později přece jen ukáže, jistá zkušenost vám může zachránit život – ta však nespočívá v množství let, která uběhla od vaší závěrečné zkoušky v autoškole, ale v tom, jak dokážete zvládat krizové situace.

 

Videa, ze kterých mrazí

Svůj výklad instruktor prokládá videi pořízenými kamerou ve vozidlech těsně před nehodou. Slabší povahy si zakrývají oči a na konci je takové ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. Nedobrzdění před hromadnou nehodou, vozidlo jedoucí na dálnici v protisměru, stojící porouchané auto, které ve vysoké rychlosti smete jiné. To jsou jen některé příklady záznamů, které vrcholí scénou, ze které mrazí.

 

„Naše silnice jsou jedno velké nebezpečí, protože je nás na nich hodně,“ konstatuje instruktor s tím, že množství motoristů neodpovídá hustota ani kvalita silniční sítě. Za hlavní problém lidského faktoru označuje neustálý spěch pramenící z honby za ziskem a pocit majitelů silných vozů, že je všichni ostatní zdržují. V poslední době si všímá také trendu, kdy se řidiči spoléhají na elektronického asistenta, místo aby se dívali do zpětných zrcátek.

 

Kontraproduktivní je podle něj rovněž tlak rodičů na to, aby si děti pořídily řidičák. „Dříve jsem byl přesvědčen, že na nějaké úrovni se naučí řídit každý, ale teď potkávám lidi, které bych na silnici nepustil. Není nic výjimečného, když se mi žák svěří, že ho to nebaví a že ho do toho tlačí rodiče. Dotyčný přitom nikdy nesportoval, takže mu chybí koordinace pohybu, a především vůbec nemá zájem.“

 

Test každých deset let?

V teoretické části zazní některé informace, které člověk naposledy slyšel v autoškole. Anebo se v zákonu objevily mnohem později. Josef Čmuchálek v této souvislosti zmiňuje téměř osmdesátiletého účastníka kurzu na odpočet trestných bodů, který byl přesvědčen, že je v obci stále dovoleno jezdit šedesátkou, a téměř militantně tento „fakt“ hájil. Přitom o deset kilometrů za hodinu se nejvyšší povolená rychlost snížila už před třiadvaceti lety.

 

„Nebylo by od věci, kdyby si lidé při každé výměně řidičáku, což je jednou za deset let, formou testu osvěžili paměť a doplnili nové poznatky. Vždyť někteří ani nevědí, že existují nové značky.“

Jednou z „novinek“ je pro mě například správné umístění rukou na volantu. Zatímco mě učili polohu takzvaně za deset minut dvě, už nějaký ten rok platí tři čtvrtě na tři. „V této poloze uděláte větší záběr, aniž byste na volantu museli přehmátnout, a při nehodě vás nezmrzačí airbag,“ vysvětluje instruktor.

 

V učebně padne spousta dalších rad, které nám mohou pomoci přežít nebo se vyhnout vážnému zranění: nejezdit například v pantoflích (mohou se vzpříčit mezi pedály a znemožnit tak brzdění), správný posed bez napnutých kolen (náraz může rozdrtit kyčelní jamku a roztrhnout tepnu) a se zachováním výšky, tak aby se mezi hlavu a střechu vešla minimálně pěst (v opačném případě by při nárazu mohlo dojít k poškození krční páteře).

 

Jak brzdit v panice

Za alfu a omegu toho, co vozidlo drží na silnici, považuje Josef Čmuchálek stav a kvalitu pneumatik, na kterých se rozhodně nevyplatí šetřit. Nízký vzorek, stáří či špatný tlak totiž sehrávají negativní roli v případě smyku nebo krizového brzdění, při kterém může být i metr navíc fatální.

 

Než si to vyzkoušíme na vlastní kůži, seřadíme se ve svých vozech do fronty a každý z nás od instruktora dostane vysílačku. Ta bude následující čtyři hodiny (s pauzou na oběd) naším hlavním komunikačním kanálem.

 

Na rozehřátí začínáme slalomem mezi kužely, což na první pohled vypadá jako hračka, ale pokud při tom máte udržet dvacetikilometrovou rychlost, dostanou ruce zabrat. Následuje nácvik o něco složitějšího vyhýbacího manévru, kdy se někteří z nás zaleknou postupného navýšení rychlosti až na 60 km/h. Ve vysílačce se ale ozývá: „Nebojte se, dá se to zvládnout i v devadesátce.“ Přesto většina jede pod limit a tu a tam padne za oběť i nějaká ta kuželka.

 

Anatomie smyku

Další dávka adrenalinu přichází s takzvaným krizovým panickým brzděním. „Je důležité pohodlně a uvolněné sedět, protože předávat současně sílu do volantu a do nohy je nemožné,“ vysvětluje instruktor.

 

Na povel postupně brzdíme na suchém asfaltu, speciálním nátěru simulujícím uježděný sníh a povrchu s rozdílnou přilnavostí, se kterým se řidiči setkávají třeba na užší vozovce s napadaným listím nebo blátem na krajnici, když se vyhýbají protijedoucím vozidlům.

Také tato disciplína ukazuje, že máme ještě na čem pracovat, protože brzdná dráha je většinou příliš dlouhá. Josef Čmuchálek opět zdůrazňuje důležitost dobrého stavu pneumatik, který dokáže udržet stopu a zabránit tomu, aby se vozidlo při sešlápnutí brzdy nadoraz dostalo do přetáčivého smyku. „Ten je těžké ustát i pro trénovaného řidiče.“

 

Než se o tom sami přesvědčíme, je na řadě stanoviště v podobě mokrého asfaltu se zatáčkou, kterou máme směrem z kopce vybrat tak, abychom se vyhnuli nedotáčivému smyku.

Úkol se postupně komplikuje nejen zvyšováním rychlosti, ale také různými vodotrysky a vodními stěnami představujícími nečekanou překážku v silničním provozu. Nicméně u většiny z nás je s přibývajícími pokusy vidět pokrok. Podobně jako u poslední disciplíny – reakce na vznik smyku přetáčivého s pomocí kyvné desky. Laicky řečeno, poté, co zařízení ve vozovce autem smýkne na jednu, či druhou stranu, je třeba zabránit tomu, aby se vůz „roztočil“ a vjel mimo dráhu, tedy vozovku.

 

Trénink pomůže

„Ruce musí makat,“ křičí při prvních pokusech instruktor téměř na každého. Podstatou je totiž co nejrychleji zareagovat volantem proti zádi, takzvaným kontra, a v žádném případě nebrzdit. „Jakmile se leknu a dupnu na brzdu, jenom tím smyk umocním, což mě v ostrém provozu může dostat do rotace a následně do protisměru,“ upozorňuje Josef Čmuchálek.

Mám dobrý pocit, že už napodruhé se ocitám přibližně mezi třetinou účastníků, kteří tento manévr s větším či menším zaváháním zvládají.

 

Při rozdávání certifikátů o absolvování kurzu vládne v učebně jiná atmosféra než na začátku, kdy byla místy až rozverná. Všímá si toho i instruktor, který ji přičítá vyčerpání. „Střídat několik hodin koncentraci na výkon s uvolněním při čekání ve frontě je únavné. Hlavně v pořádku dojeďte domů.“ Myslím, že potom, co jsme dneska viděli, slyšeli a dělali, každý raději na chvíli zastaví a odpočine si, než aby riskoval.

 

Autor: Markéta Mitrofanovová, Magazín PRÁVO

Další články

Hlavní partneři

Partneři

Mediální partneři