První z mnoha

14.12.2018 07:00

Závody cestovních aut ve Spojených státech si obvykle každý spojuje se stock cars a šampionátem NASCAR. Před půl stoletím se v USA jezdil i šampionát TransAm, kde si měřily síly tzv. pony cars. V roce 1968 v něm získal první z bezpočtu titulů tým Rogera Penskeho.

Šampionát TransAm, stejně jako mistrovství sportovních vozů CanAm a monopostů formule A (5000), založil Sports Car Club of America (SCCA). Mnoho týmů a jezdců se koncem 60. a začátkem 70. let objevovalo ve všech třech seriálech. Mistrovství TransAm bylo poprvé vypsáno v roce 1966 ve dvou kategoriích - do 2,0 l a do 5,0 l. Technické předpisy odpovídaly tehdejší skupině 2 podle FIA.

První dva roky v TransAm dominovaly Fordy Mustang v úpravě Shelby American. Už v průběhu sezony 1967 šampionát získal na kvalitě, zejména s příchodem Chevroletů Camaro týmu Rogera Penskeho. Sezonou 1968 pak začalo zlaté období tohoto šampionátu, které trvalo do roku 1972, než se vozy TransAm staly jednou z kategorií mistrovství sportovních vozů IMSA.

V sezoně 1968 se už jelo 13 závodů, přičemž o úvod se postarala vytrvalostní měření sil, a to 24 hodin v Daytona Beach a 12 hodin v Sebringu. Ve startovním poli se objevila i řada jezdců, kteří se v minulosti či budoucnosti svezli i ve F1, jako bývalý tovární jezdec Hondy Ronnie Bucknum, veterán Tony Settember, George Follmer (mj. i vítěz CanAm 1972), vítěz dvou velkých cen Peter Revson (a šampion CanAm 1971), Sam Posey, Bill Brack, Mark Donohue (vítěz Indy 500 1972 a mistr CanAm 1973) a vítěz 4 velkých cen ale i Le Mans 1967 Dan Gurney.

Očekávaly se souboje Shelbyho Mustangů s Penskeho Camary. V roli třetího vzadu nastoupila čtvrtá americká automobilka American Motors s vozy Javelin. Jenže všechno bylo úplně jinak. Jako neporazitelný se ukázal Mark Donohue s Penskeho Camarem. Jen dva závody vyhrály Fordy Mustang od Shelby American - v Daytoně řízený nejúspěšnějším jezdcem TransAm 1966 a 1967 Jerrym Titusem a Ronniem Bucknumem a v Riverside s Horstem Kwechem za volantem.

Důvody k této dominanci byly dva. Jeden byl na straně Fordu, který od třetího závodu začal používat nový motor Boss 302 s hlavou válců Tunnel port, který se ukázal jako konstrukční omyl (alespoň pro závodní použití), na který u Shelbyho přišli příliš pozdě.

Hlavní důvod ale byl v týmu Rogera Penskeho. Penske byl sám úspěšným závodníkem, než v roce 1965 se závody skončil. V následující sezoně se vrátil s vlastním týmem. Jeho jezdcem se stal Mark Donohue, který byl nejen vynikajícím závodníkem, ale dokázal i dokonale využívat své technické vzdělání pro přípravu vozů. Spojení Penskeho s Donohuem se stalo symbolem perfekcionismu.

Po Daytoně a Sebringu, které tým absolvoval s vozy ze sezony 1967, přišlo vylepšené Camaro Z28 s novou hlavou válců a dvěma čtyřnásobnými karburátory namísto jediného. Poháněl jej motor Chevrolet 302 cu. in., tedy pětilitrový V8 v úpravě firmy Traco s výkonem 420 k, přes čtyřrychlostní přímo řazenou převodovku. Vpředu byly nezávislé závěsy s vinutými pružinami a nastavitelnými tlumiči Koni. Zadní tuhá náprava byla volně zavěšená v podélných listových perech s nastavitelnými tlumiči Koni. Na všech kolech byly kotoučové brzdy z Corvette. Donohue osmi vítězstvími v řadě a s celkem 11 prvenstvími zajistil mistrovský titul pro Chevrolet, když šampionát jezdců se nevypisoval.

Ing. Vladimír Rybecký

Další články

Hlavní partneři

Partneři

Mediální partneři